Black Roses 14 - Navždy přátelé !

23. listopadu 2010 v 22:54 | Shio Usami No Akira von Nostradamus

.... vypadal úplně jako tehdy ....

13. dubna před 7 lety

Tehdy mi bylo jedenáct a mu čtrnáct. V den, kdy jsme se seznámili hodně pršelo. Šel jsem ze školy k zubařce a cestou zpátky to vzal přes park. Z nebe se na můj zelený deštník spouštěly nekonečné provazy vody, které do něj narážely a způsobovaly ten známí depresivní zvuk. Díval jsem se na chodník, abych nešlápnul do některé z kaluží a díky tomu jsem si ho, nenápadně sedícího na betonových schodech všimnul. Seděl tam jako tělo bez duše a hlavu měl upřenou k zamračeným nebesům. Na první pohled mi připadal velmi podivný až strašidelný, ale očividně jsem nebyl jediný koho děsil. Všichni lidé, kteří kolem něj procházeli ho obloukem přešli, jen aby od něj byli co nejdál. Vypadal tak opuštěně, až mi ho začalo být líto. Zvědavě jsem se rozpochodoval směrem k němu a čekal, že si mě co nevidět všimne. Čekám, čekám, ale stále nic. Jako by ho to nebe hypnotizovalo a realitu naprosto vypustil z hlavy.
,,Hej ty" oslovím ho, ale on mi pořád nevěnuje ani sebemenší pozornost.
,,HEJ!" vykřiknu na něj hlasitěji. Stále upírá hlavu k nebi, ale jeho zorničky se začnou věnovat mně.
,,Potřebuješ něco?" zeptá se mě tiše.
,,Proč tu tak sedíš? Nastydneš a budeš nemocný!" řeknu utrápeně.
,,Už je to jedno.... všechno je už jedno" odtrhnul pohled zpátky na oblohu a nechal, ať mu kapky vody stékají po tváři. Z dálky vypadaly jako slzy.....
,,To není jedno, pojď se mnou!!" nabídnu mu pomocnou ruku a nad hlavu mu dám můj deštník. Všimne si, že najednou nemokne a zadívá se na mě, pak na nebe a zase na mě.... jako by se nemohl rozhodnou! Nakonec však chytne mou ruku a zvedne se.
,,Díky, jsem Satoshi a ty?" pokusí se o úsměv.
,,Takehiro" usměju se z celého srdce, protože jsem rád, že se nechal přemluvit.
Vlezli jsme si oba pod deštník a já vykročil směrem k našemu cíli. Když jsme asi po 3 minutách zastavili před jednou menší restaurací, kde pracovala moje teta, tak jsem deštník složil a oba jsme vešli dovnitř.
,,Ahoj Takehiro, jako obvykle?" pozdvavila mě s úsměvem teta, která nás došla obsloužit.
,,Ahoj teto, ano jako vždy" pozdravím a pak se podívám na Satoshiho.
,,Co chceš ty? Vypadáš hladově!" zeptám se.
,,E... já?! N-Nic, to je dobré" začal se vymlouvat, že nemá hlad, ale jeho kručící žaludek byl očividně jiného názoru.
,,Takže?"
,,No.. dám si třeba kung-pao s rýží" zadíval se do jídelníčku.
,,Dobře za chvíli to bude pánové" smála se od ucha k uchu teta a odešla do kuchyně. Asi byla ráda, že jsem konečně došel s nějakým kamarádem, protože zatím pokaždé jsem tu byl sám. Počkat, Kamarádem??
Zadíval jsem se směrem na něj. Zrovna si vyslíkal jeho naprosto promočenou černou bundu, pod kterou měl černou košili s vyšitým bílým drakem.
,,Budeme přátelé?" zeptám se, protože mě to nekonečné ticho doslova ubíjelo.
,,C-Co? Přátelé? To myslíš vážně?" podívá se na mě překvapeně.
,,Ano... myslím to vážně"
,,Ale vždyť mě vůbec neznáš"
,,No a?" usměju se na něj.
Z toho jak na mě zíral bych soudil, že moc přátel nemá. V srdci jsem však cítil, že zrovna já chci být jeho přítelem.
,,Dobře! Jen přítel by mě přece pozval na oběd!" pousmál se.
Ano, usmál se! Měl naprosto kouzelný smích, který mě neskutečně hřál u srdce.
,,Příteli... a copak se ti vlastně stalo? Proč jsi tam seděl v tom dešti?" začal jsem vyzvídat.
,,Je to složité" odbil mě.
,,Ale no tak Satoshi, svěř se. Bude to lepší" tlačím na něj.
,,Dobře! No, je mi čtrnáct a chci se přihlásit na mou vysněnou nižší střední, ale já a můj otec máme na mé budoucí vzdělání trochu jiné názory! A v tom je ten problém.. J-Já prostě nechci být doktor!" vysype ze sebe rychlostí světla.
,,A to je všechno? Kvůli tomu mokneš v dešti a nechceš jít domů?" vyvalím na něj oči, protože mi to příjde jako dost hloupý důvod.
,,Nestačí? Neznáš mého otce. Pokud řekne, že chce abych byl doktor, tak s ním nic nehne. Já být doktor nechci, chci jít na uměleckou školu!" podívá se mi vážně do očí a přitom naštvaně žmoulá v ruce ubrus.
,,A opravdu ho nejde přemluvit?"
,,Ne! A navíc na tu uměleckou mě nevzali, takže nemám na výběr!" nasadil opět ten smutný výraz.
,,Nevzali tě? Asi nejsi až tak talentovaný!" zkritizoval jsem ho, ale proč by ho tam jinak nevzali, že?
,,Tím to není, prostě mám smůlu. Měl jsem jeden z nejlepších výsledků, ale asi mi nevyšel pohovor a tak"
,,Hmmm.. tak to nevím. Zkus tam zajít a zeptat se přímo. Třeba udělali chybu" snažil jsem se ho povzbudit.
,,Víš co? Tvůj optimismus bych chtěl mít...."

Pak nám donesli jídlo a něco před sedmou večerní se rozloučili. Satoshi mi dal svoje číslo a já šel domů s klidným pocitem, i když tedy naprosto švorc....

Asi o dva dny později se mi ozval. Dali jsme si sraz před restaurací a já celí natěšený jel přes půlku města.

,,Takehiro, poslalo mi tě samotné nebe!" doběhl ke mně Satoshi a obejmul mě.
,,Co to vyvádíš?" usměju se. Bylo zvláštní ho vidět tak šťastného a s dobrou náladou.
,,Prohodily je" začal ze sebe pomalu soukat informace.
,,Co?" začínalo mi docházet kam směřuje.
,,Vzali mě na tu uměleckou školu a to jenom díky tobě. Zašel jsem tam a zjistili to. Zjistili, že prohodili naše jména, která si byla podobná. K-Kdybych tam nezašel, tak vezmou toho netalentovanýho kluka místo mě!" zářil štěstím a byl jsem chvílemi rád, že mě neumačkal v náručí.
,,Gratuluju" řekl jsem tiše.
,,Jsem tak šťastný, děkuju ti!" zadíval se mi do očí. Už mi vůbec nepřipomínal toho kluka s prázdným výrazem, který smutnil na ulici. Jeho oči opět zářili štěstím a radostí.
,,Není zač"
,,Budeme přátelé... navždy!" pronesl hrdě Satoshi a poplácal mě na zádech.
,,Ano, navždy!"

To jsme si tehdy řekli. Satoshi se během několika dalších dní stal pro můj dosud stereotipní život nepostradatelnou součástí. Skoro každé odpoledne jsem k němu jezdil. Avšak den ode dne byl odtažitější a odtažitější... a já pořád víc a víc zmatený jeho chováním. Když tu mi jeden den přišla SMS!

,,Už tě nechci nikdy vidět! Měj se!"

....ani nevíte, jak jsem se tenkrát cítil...
....a ještě horší bylo to, že jsem neznal ani příčinu toho náhlého odloučení.....

TO BE CONTINUED

---------------------------------------------------
poznámka autora: Ano, tak tohle je jejich první setkání. Celkem zajímavé, že? Možná někoho napadlo, že je Takehiro na svých jedenáct let moc chytrý. Je to tím. že jeho IQ se rovná asi 136 :D Je strašně chytrý.. :D Pak taky nevím jestli mám správně tu nižší střední, ale ot je jedno, že? :D Snad se vám to líbilo, protože další díl navazu zpátky na přítomnost, kde se staří přátelé setkávají. Zůstane Takehirovo chování pořád stejné, když je teď Satoshi podobný tomu Satoshimu, kterým byl před sedmi lety? A co si milí Satoshi připraví na Takehira? Chci říct Yukari :D

-Shiori
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kana kana | Web | 24. listopadu 2010 v 14:16 | Reagovat

kyáááááááááááááá, taková nádhera, konečně jsem se dočkala XD nio prostě super povídka. Budu se těšit na další. A jak se jinak máš?

2 Terikami Terikami | 24. listopadu 2010 v 18:51 | Reagovat

Hele, jsem Shuichi, ne úča češtiny, ale na  to už se fakt nedá dívat: známÝ zvuk, hezkÝ den a všechny tyhle překlepy - fakt tam NENÍ měkký I xĐ povídka mě baví, ale tohle je tak odporný že mi to kazí =D.

^________^ jiank je to super =D .. háá,haluzák,leze na umělku a potká přitom tak hezkýho týpka, a ten mu ještě pomůže se tam dostat - Já sem se TAKY málem nedostala, a co? CO? ANI YUKI, ANI HIRO, ANI NĚJAKÝ SUPERMEGAOBJEV, A BLBÝ ODVOLÁNÍ SEM SI MUSELA PSÁT SAMA!!!!!! grrrrrrrrrrrrrr X____X xĐ xĐ xĐlol

3 Shio Usami No Akira Shio Usami No Akira | Web | 24. listopadu 2010 v 22:42 | Reagovat

[2]: gomenne Shuichi! Já sem to včera psala pozdě večer.. a po 20:00 mám mozek v úsporným režimu. :D

4 littlesasa littlesasa | E-mail | Web | 28. listopadu 2010 v 15:06 | Reagovat

kyaaaa :D dokonaly dielik :D ja sa tak straaasne tesim na dalsi :D :3 rychlo rychloo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Děkuji za návštěvu a někdy se zase vraťte!!